Antonín Slavíček / 1870-1910

Slavíček navštěvoval v letech 1881–1885 reálné gymnázium a již v té době se soukromě učil malbě u Jana Emila Lauffera. V letech 1886–1887 pobýval v Mnichově, u přijímacích zkoušek na tamní Akademii v dubnu 1887 však neuspěl. Vrátil se do Prahy, kde byl roku 1887 znovu otevřen ateliér krajinomalby na Akademii pod vedením Julia Mařáka. Zde, pravděpodobně od roku 1888, pokračoval s občasnými přestávkami v uměleckých studiích. Roku 1899, po smrti profesora Mařáka, krajinářskou školu prozatímně vedl, ale jeho žádost o profesuru byla zamítnuta a ateliér byl opětovně zrušen. Slavíčkovu ranou tvorbu představovaly náladové krajiny s náměty podzimních parků (Veltrusy, Stromovka), ovlivněné dobovým symbolismem a dekadencí. Následné koloristicky bohaté a sluncem naplněné záběry z bechyňské obory a Okoře ukazují jeho orientaci na problém světla a barevné skvrny, která se prolínala se snahou o vystižení přírodní nálady. V hledání dalších možností zobrazení krajiny pokračoval během pobytů na Českomoravské vysočině a v Železných horách, v Hostišově (1902), Kameničkách (1903-1906), Kraskově (1906) i jinde. Monumentální pastely z Letné z roku 1902 stojí na počátku řady pohledů na pražské čtvrti i periferie. Bravurní olejové studie i velké formáty, provedené expresívním rukopisem, jsou pak vrcholem jeho tvorby s náměty městských interiérů. Na jaře roku 1907 podnikl cestu do Paříže a Fécamp a bezprostřední kontakt s uměním francouzských impresionistů se promítl do maleb sadů, parků i různých loubí v poledním slunci. Na jaře roku 1909 odjel do Dubrovníku a léto trávil v Německé Rybné, kde však byl raněn mrtvicí. Nemožnost další práce prohloubila jeho psychické potíže, které zakončil sebevraždou na počátku roku 1910.