Max Švabinský / 1873-1962

Švabinský studoval v letech 1891–1896 na pražské Akademii figurální malbu u Maxmiliána Pirnera. Na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895 se seznámil s rodinou Vejrychových, jejich dcera Ela se stala jeho uměleckou múzou roku, 1900 se s ní oženil. Téměř dvacet let jezdil do Kozlova u České Třebové, kde vytvořil mnohé ze svých prací. Roku 1897 navštívil Drážďany a Mnichov, na přelomu let 1898–1899 uskutečnil čtyřměsíční studijní pobyt v Paříži, mezi léty 1900 až 1905 navštívil čtyřikrát Holandsko, často zajížděl pracovně do Vídně a Berlína, 1906 cestoval do Mnichova, Kostnice a Paříže. Roku 1910 navrhl a rok nato realizoval dvě nástěnné malby pro Riegerův salon Obecního domu. Roku 1910 byl jmenován profesorem nově založené grafické speciálky pražské Akademii, v letech 1916–1920, 1924–1926, 1933–1935 byl osmkrát zvolen jejím rektorem. Roku 1914 procestoval s Elou Itálii. Roku 1916 dostal ve Vídni řád železné koruny III. třídy, 1923 byl v Paříži jmenován rytířem Řádu čestné legie. Roku 1926 se vzdal vedení grafické školy a převzal malířský ateliér po Vojtěchu Hynaisovi. V letech 1924, 1925 a 1928 navštívil opět Itálii, tentokrát v doprovodu své švagrové Anny Vejrychové, se kterou navázal intimní vztah a roku 1932 se s ní oženil. Téhož roku uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes v Praze jeho soubornou výstavu, která měla reprízy v Ostravě, Brně, Litomyšli, Chrudimi a Olomouci. Roku 1939 ukončil na Akademii svou pedagogickou činnost, 1945 mu byl přiznán čestný titul národní umělec