Mylné představy o rozmnožování plastik

Autorský zákon – a ani žádný jiný předpis – neurčuje, kolik rozmnoženin je možné vyrobit u trojrozměrného díla z jedné formy. Panuje určitý úzus, že šest číslovaných. A jednu si může (či nemusí) vyrobit se souhlasem autora slévač, či jiná osoba, která rozmnoženiny řemeslně vyrábí. Ve výsledku ale záleží jen na tvůrci, zda rozmnoženin pořídí více a v určitém smyslu tak hodnotu díla „rozmělní“. V každém případě pořizovat další rozmnoženiny spadá do výsostných majetkových autorských práv a bez souhlasu tvůrce (poskytnuté licence) tak žádná třetí osoba nemůže činit. Tato práva po smrti autora náleží dědicům autorských práv, a to po dobu 70 let od úmrtí tvůrce. Po uplynutí této lhůty se práva stávají volnými a dílo užít může kdokoli, a to v neomezeném rozsahu.

Někteří majitelé soch určitého autora žijí v právním bludu, že pokud mají rozmnoženinu díla, mohou ji dále multiplikovat. Což samozřejmě není pravda, a pokud by takovou rozmnoženinu vyrobili (nad rámec nějakého osobního užití) a například vystavovali či ji nabízeli k prodeji (ale třeba i darovali), jedná se o zvlášť hrubé porušení autorských práv. A za určitých okolností se může jednat i o trestný čin. Dědicové Otto Gutfreunda, Jaroslava Horejce či Karla Malicha by mohli vyprávět…

Pokud tak po dobu ochrany autorských práv činí dědicové autora, je to možné a mohou vyrobit – byť se to zdá divné – prakticky neomezené množství rozmnoženin. Jen by tak měly být označeny, jako novodobé rozmnoženiny, aby nedošlo k matení, že by snad mohly mít něco společného s „dotýkaným“ dílem mistra.

JUDr. František Vyskočil, Ph.D.